Já, cikáda
 

Já, cikáda
Tokuda Jukihisa - text, Takahaši Kijoši - ilustrace

Džiridžiridžiridžiri……
Horký letní den, sameček cikády zpívá.

O několik dní později samice naklade vajíčka pod zvlněno kůru.

Přišla zima.
Vajíčka uvnitř suché kůry tiše žila.

Když spadnu na zem,
rychle se zavrtám do půdy,
aby mě nenašly mravenci ani pavouci.

Lopatkovitýma předníma nohama
si hloubím cestu hlínou
a hledám tenké kořínky stromů.

Když nějaký najdu,
prokousnu ho
a vysávám z něj šťávu.

To je moje potrava.

Od té doby uplynulo pět let.
Jedné letní slunečné noci
jsem vylezl ze země.

Když jsem začal trochu vidět,
našel jsem strom
a pomalu jsem po něm lezl nahoru.

Šel jsem a šel,
a když jsem dorazil k větvi,
na chvíli jsem se tam zastavil a odpočíval.

Pak jsem začal cítit,
jak se mi uvnitř těla
něco podivně kroutí a hýbe.

Točila se mi hlava.

Nevím proč,
ale zdálo se,
že se uvnitř mého těla
děje něco velkého.

V lese jsem potkal
různé druhy cikád.

Všechny cikády
měly svá vlastní jména.

My, cikády,
moc nelétáme.

Víš, proč zpíváme?

Když zpíváme, říkáme ostatním cikádám:
„Jsem tady!“
a dáváme o sobě vědět.

A když to uslyší samička
a zalíbí se jí náš hlas,
přiletí k nám.

Ano, když dospějeme,
žijeme jen asi jeden nebo dva týdny.

Proto zpíváme tak hlasitě
ze všech sil.

Ach! Z hlubin lesa
přiletěla samička.